BOTH SIDES OF THE COINS
James Forder, Christopher Hunne
PROFILE BOOKS 1999
/kniha v bedně “knihy zadarmo” v Domě kniky v Ruské,Ph10/
James Forder učí ekonomii na Balliol College v Oxfordu a Christopher Huhne je novinář píšící o ekonomii,
oba s řadou publikací. Po patnácti letech zkušeností s Eurem je to
silná kniha i pro ekonomické amatéry a čte se s rozkoší. James Forder
shromáždil argumenty proti Euru, působí to velmi silně, jeho proroctví
se naplnila a naplňují.
Podle Fordera je devalvace v
recesi největší zbraní centrální banky k obnovení přirozeného růstu a
tohoto prostředku se země Euro zóny dobrovolně vzdaly bez rozumné
kompenzace. Euro mělo být panaceou na nežádoucí jevy v ekonomii a
hlavním zlem pro Němce je od první světové války samozřejmě inflace a
na tom je Euro konstruováno. James Forder říká, že jsou i jiná hlavní
zla a ta se obyčejně regulují taxací popř. rozpočtovou balanční
politikou, ale tato možnost je v eurozóně též velmi omezena.
Jaké jsou tedy výhody Eura? Nízké transakční náklady, sníží se rizika
směnných kurzů a transakční náklady při obchodování, ty dělají podle
uznávaných odhadů 0.2-0.4% GDP. Dál si spotřebitelé v jednotlivých
zemích vynutí snížení ceny zboží na nejnižší možnou úroveň. Podle
Fordera snížení cen nenastane a patnáct let zkušenosti s Eurem mu dává
za pravdu. Jak je to se snížením rizik směnných kurzů jednotlivých zemí.
S redukcí sumárního risku plynoucích z nahrazení měn členských zemí
Eurem Forder nepolemizuje, ale píše, že Euro bude přitahovat spekulanty a
toto povede k jiným typům rizik. Nakonec i sumární riziko jednotlivých
měn vůči okolnímu světu by byl menší než je riziko Eura. Často se
argumentuje, že jako mezinárodní platidlo bude Euro konkurencí dolaru,
podle profesora Fordera akumulace Eura mimo eurozónu bude znamenat
ztrátu kontroly nad platidlem a je to velmi rizikové. Zde mu též realita dala za pravdu, tento argument v současnosti už nikdo nepoužívá.
Jak je to u transakčních nákladů?
Argumentovalo se, že pokud se ušetří transakční náklady, povede to k
vyššímu růstu tzv. dynamic gain effectu. Podle Fordera se zapomnělo na
náklady na Euro jako takové a o těch nikdo nic neví. A zde mu dal vývoj
víc než za pravdu, náklady na Euro možná povedou ke zborcení celé
konstrukce Eura.
Podle Fordera jsou tři klíčové body kdy je výsostně nevýhodné mít společnou měnu
-
případ nesynchronních ekonomických cyklů, např. Británie se v 1998
zotavovala z recese a akceleroval její ekonomický růst, tedy ekonomika
potřebovala vyšší úrok k zabrzdění možné inflační spirály. Naproti tomu
Německo potřebovalo přesně opačné, nacházelo se právě v recesi.
-
různé země odpovídají různě na stejnou ekonomickou politiku. Např.
vyšší inflace způsobená vnějšími faktory v některé zemi vyvolá šok a
následně rychlé řešení, v jiné zemi, kde jsou silné odbory a slabá
ekonomická politika to povede ještě k vyšší inflaci v důsledku mzdových
a cenových nárůstů.
- devalvace měny, někdy je úspěšná, jindy
neúspěšná. Ve Francii byla např. devalvace často doprovázena špatnou
ekonomickou politikou. V 1992 libra potřebovala klesnout, zatímco marka,
aby se snížila inflace potřebovala zesílit oproti ostatním měnám. Stalo
se tak a obě země profitovaly, v případě Eura by trpěly obě země.
Podle Fordera je otázka přesunu prosperity z jedné země do druhé v Evropě zcela vyloučená, není to možné ani v USA,
možný je jen přesun pracovní síly, ale ten v Evropě též není možný.
Maastricht vlastně zakazuje rozumnou ekonomickou politiku, pro ECB je cenová stabilita hlavní prioritou, bez ohledu na následky.
To zabraňuje jednotlivým státům v rozumné politice příjmů a výdajů,
které by sledovaly jiné fundamentální priority jako je růst a
zaměstnanost. Evropská centrální banka si nárokuje dobrou ekonomickou
politiku a ta je podle ní otázkou pravidel a může být řízena nějakými
techniky.
Nízká inflace a nulová zadluženost státu jsou vždy
rozumnými cíli, ale podle Fordera je otázkou jak je dosáhnout a jak je
sladit s ostatními cíli, to je umění ekonomické politiky. Profesor
Forder polemizuje se základními principy Maastrichtu. Pojem nezávislosti
ECB srovnává s polohou americké FRS, ten je sice nezávislý na Kongresu
i na prezidentovi, ale je povinen sledovat jisté cíle a podávat o tom
zprávu kongresu, v Británii vláda stanovuje inflační cíle apod.
Mastrichtská dohoda něco podobného vylučuje. Cílem snažení ECB je
cenová stabilita, ECB musí prosazovat politiku nulové inflace, ale v
Evropě nikdy žádná země neměla nulovou inflaci, dá se prosazovat taková
politika bez závažných ekonomických důsledků. Polemizuje i
s článekem 104 Mastrichtu, který pokutuje země s fiskálním deficitem
větším než tři procenta, taková pokuta nemá nikde ve světě paralelu,
např. i pro jednotlivé státy USA neplatí žádná vnější rozpočtová
pravidla. Monetární politika Maastrichtu vychází z toho, že fiskální
politika státu je vždy vadná, podle ní pokud si stát půjčí připraví tím
soukromý sektor o prostředky a tím sníží objem rozumných investic. Pokud
si vláda půjčí, zvedne to úrokovou míru a v případě Eura tedy úrokovou
míru všech zemí a tudíž je to vadné. Pokud některá vláda nakoupí moc
papíru, zvedne to cenu papíru, a tak by to měla legislativa EU řešit.
Podle Fordera jistá míra inflace může být tolerována, ale nikdy ne dlouhodobá recese.
Při unifikace Německa se tvrdilo, že to bude velká investiční
příležitost pro německý průmysl, ale to se nepotvrdilo právě v důsledku
společné měny. Nejlepší politikou pro jednotlivé země je hledání
přirozené balance mezi ekonomickými parametry a ne akcentování jednoho z
nich. Nemusí existovat tak nízká úroková míra, která povede k
investicím, to je dlouhodobě pozorovatelné v Japonsku. Nikdy není
záruka, že jistý surplus nebo deficit je špatný nebo dobrý. Ekonomicky
katastrofická monetární unie zničí celý integrační proces.
Nakonec
profesor Forder cituje Martina Feldsteina: „because of EURO the threat
of war between Euro countries could be revived...“
Logika profesora Fordera je strhující, není nic v jeho tvrzeních co by
se po patnácti letech nepotvrdilo. Až se zdá nemožné, že tato kniha byla
publikována před víc než patnácti lety, realita je důkazem idejí
profesora Fordera.
Christopher Huhne. Po
přečtení části napsané profesorem Forderem mám pocit, že Euro už moc
šancí mít nemůže, do té míry je první část exaktní a přesvědčující. A je
tomu tak, druhá část knihy postrádá na síle a je patrné, že není
napsána vědcem, ale publicistou. Možná, že pokud by tato část vyšla
samostatně její slabé body by nebyly tak čitelné. Od prvních stránech je
jasné kam autor míří a co bude akcentovat. Výhody turistiky, výhody
nějakého imaginárního střadatele, jehož úspory mohou Eurem jenom získat.
Popisuje jakási fakta, která mají váhu pro nakladatele bestselleru,
který ví jak osloví ženy v domácnosti a čtenáře v metru.
Finanční
instituce věří ECB a věří, že úroková míra zůstane nulová, i vlády si
mohou půjčovat na nízký úrok, tedy sníží se náklady na úrokové služby.
Huhne píše, že pokud by Británie byla členem Euro zóny, již v prvním
roce by si vláda mohla půjčovat v Eurech a tím by ušetřila 4 mld. liber
ročně, income tax by mohla být redukována o 2 pence na libru. Obslužnost
průměrné hypotéky by se snížila o 400 liber za rok. I průměrně zdatnému
čtenáři ekonomické literatury je jasné, že tato marginální fakta mohou
podpořit společnou měnu skutečně jen v očích velmi povrchního čtenáře. Poučený
čtenář první části ví, že transakční náklady na fungování Eura vůbec
nahlodají celý systém, a pak ušetřené dvě pence na libru jsou směšné.
Spekulanti nemohou snadno atakovat Euro zónu mysli si Huhne, ze
zkušenosti víme, že spekulanti podminují fungování celých států a k tomu
jim Euro otevře cestu. Volatilitu jednotlivých měn Euro
eliminuje, ale víme, že volatilitu mohou dostatečně dobře eliminovat
centrální banky jednotlivých států a též rozumná politika jakou byla od
1979 zóna monetární stability EMS je účinnou bariérou proti volatilitě.
Euro umožní společný pohled a přístup k subvencím v průmyslu, po patnácti letech této zkušenosti víme, že rozumná
politika národních subvencí by byla nejlepší bariérou likvidace mnohých
průmyslových odvětví a deindustrializace evropských zemí. Dál
Huhne zmiňuje příklad turisty cestujícího Evropou před zavedením Eura,
po projetí všech zemí, aniž cokoliv utratí a jen vyměňuje původních 100
liber, mu zbývá po návratu do Británie 53 liber. Ale cestuje někdo tímto
způsobem, konečně v různých zemích jsou různé produkty různě drahé a
tak při rozumné kvantifikaci cesty by byl efekt podstatně jiný. Výhodou
Eura je snadné srovnání cen v jednotlivých zemích, proč jsou tedy takové
cenové rozdíly třeba mezi Portugalskem a Španělskem. Euro zvýší
zákazníkovi možnost volby a potencuje nárůst životní úrovně, povede ke
tlaku na firmy a celkově vyšší efektivitě investic. Euro povede k
většímu produktu na jednotku investic, monetární unie bude potencovat
celkový růst, klesne počet nezaměstnaných.
Skutečnost je
taková, že po patnácti letech existence Euro zóny je růst v této části
světa menší než jinde ve světě, efektivita firem spočívá v tom, že
transferují produkční segment do třetích zemí. Konečně argument stabilního kurzu měny, který má skrývat obrovský potenciál možných investic je falešný. Není
to právě kurz měny s celým rizikem volatility, který potencuje
investora, který mu nabízí škálu možností a až um a racionalita
investora vytváří v tomto prostoru něco nového?
Christopher Huhne dál argumentuje prokorelovaností zemí Euro zóny v
růstu GDP, píše, že Indie má 10 jazyků a jednu měnu atd. Autor
shromáždil celou řadu zajímavých argumentů, ale čtenář cítí možná pod
vlivem časového odstupu, že argumenty neuchopují podstatu problému jako
je to v případě Jamese Fordera v první části knihy..
Žádné komentáře:
Okomentovat